Pyšná se tyčí Eifelova věž,
má slepé oči, nic nevidí
a křičí: "oči svěš
a bezhlavě vrážej do lidí!"
I když máš volume nadoraz,
jen brouci v půdě tě slyší,
a ty zas myslíš na provaz
lněný a pevný, co se liší
každým svým uzlem, každým záhybem.
Ze spletitých uliček habrového bludiště
Mám slabost ve svalech, sem rozpolcená v půl,
před sebou tolik práce a prázdný zda se stůl.
Z dubových pryčen mohutná ohrada,
a nekonečná luka, když letim triskem...
Jet bez sedla a nebo na dlouhé třmeny,
cítit tu energii v pohybu a skákat lehce přes kameny.
Chtěla bych ... být svobodná a přece něčí,...
Bělobou s tuží polní cestu maluji.
Vine se krajinou, jíž neskutečně miluji.
Svatý Jan z úvalu k městu shlíží,
nikdo nikdy mi tu neublíží.
Na věže s chrliči hledím s láskou vroucí
v srdci, jež jinde nemohlo by tolik tlouci.
Oči soch nad vinicí střeží sv. Barbory klid
a mě opět vítá vlídný kutnohorský lid....
Orion mi do kůže noci vypaluje pihy.
Hvězdy padající v ní nechávají rýhy
a velký vůz na předloktí ztratil oj.
Kometa malá mě lačne skryvá pod závoj
mlžného prachu, co padá mi do tváře.
Měsíce srpek svým ostrým mečem rozpáře
pupek snů až k hrdlu rán, jež zatím sní tu
...pak vzplanu a rozplynu se ve slunečním svitu....
Ozdobným perem mezi řádky
nakreslím kaňky inkoustem z prázdných per
a otřepaným kusem látky,
nech či ber,
je nasaji a pohltím.
Tak zase jsem jak na čekané.
Nemám posed ani kuši
a kdo ví, zda trefím střed.
Vnímám vše nečekané,
jsem nakloněna tomu tušit,
že setkáme se někde uprostřed.
Uprostřed našich opuštěných snů
protkaných milionem pustých dnů
nad obzorem, v němž se ztrácí víra
plachá... a pak že prý se pro ni neumírá...
Pod jemným povlakem saténových peřin
vlídně vkládám nekonečné hodiny do vteřin.
Lačně podléhám vlastním svodům
být zavěšená v rámě doprovodu,
co obtočí svou nohou moje tělo
s necudnou snahou, aby vyletělo
až k blankytnému nebi, až ke hvězdám,
až se mu pokorně celá odevzdám
a tiše rozplynu se v horkou páru chvil...
Snadno prst skrz krk protáhneš,
však už jen stěží mi kolena roztáhneš.
Julii ale naolejuj kolej
a po okraj ji olej dolej!
Až pštrosici s pštrosáčaty najde pštros,
až přilétne i poslední albatros
a kyklop svou kouli dokoulí,
nad poklopem oči vypoulí,
pak kotě hbitě nitě života smotá,
zazní hrany naší poslední smutná nota...
Pod červánky smolných loučí
pavouk se s pavučinou loučí.
Pod žárem tužeb na dláždění kape
zbytek jeho těla, co po dechu lape.
Na struny ohořelé chtěl by hrát,
to o čem nedá si ani zdát,
o kokonu společných zázemí,
co shořel těsně nad zemí.
