Je nový rok, mám nové boty,
sama zas půjdu do roboty.
Podešev odolnou švec mi šije
na holou kůži moji šíje.
Kovovou špičku i patu, prosím,
však já je za rok neunosím.
Stále drží, i když okopané,
vždyť budou mi i další roky říkat: "pane".
Skrze oblohu temnou šťourám prstem
a chci vidět, co se tam skrývá.
Jak fazole skrze mračna vzrostem
pro nevoli obru, co okem jedním vrývá
svůj pohled ochranný do našich těl,
pro harfy tón, co zpět na půdu pevnou doletěl.
Brodím se v písku loňských dní,
hledám, co zůstane, co odezní.
S pokorou se všem dnům klaním
a vzdávám hold mým plným dlaním.
Jsem vděčná za nádech do chladných rán,
blízkou duši i těl souznění,
vždy vzlétnu jak kormorán
nad vlny v proudech, co nic nezmění.
Můj obdiv mají,
kdo do lahví lodě staví.
Já jen do hrdla lžičku vkládám,
bublinky prožitků zachovávám.
V láhvi svůj koráb mám,
co plaví se na vlnách,
a nic víc nechci. Nepoznám,
co dobře je pro mě v cizích hladinách.
