Spletená ocelová lana v plachtovíšepotem větru napoví a sítě z prázdných vzkazůkurdějí a zubů plných kazů rovnají mě do latě,koupaje kotvu mohutnou ve zlatě.Jsou línými posli nadějev ději, kde se nic neděje.
Nespím. Noc mě probouzí v téměř pravidelných intervalech a jakoby mě k sobě volala. Ty průhledy do vlastniho nitra mě konejší a v hlasitém tlukotu srdce do tmy je smír. Děkovný pohled na pulsujici město. Otevřený prostor. Vzduch. Rozpouštím se a rozlévám nad střechy, pod nimiž žijí lidé. Nad trávníky se psy. Nad ranní čerstvý chlad v parcích, který...
V ulici U obory vznik prostor. Poprvé v životě necítím ztrátu pořezaných stromů. Vnímám vzduch, který jej vyplňuje... tak svobodný. Nejraději bych si do něj lehla, dívala se vzhůru a nechala se pomalu plnit pocitem, že jsem v něm celá, že jej pomalu vdechuji, že se stává mnou a můj život, má existence s lehkostí a úlevou získává smysl.
Rozblacenou cestičkou k oltáři s cukrovou vatou
sunu se po kolenou kolem perníkového kříže.
Růže z papíru, vlasy se stuhou zlatou,
vzduchovka bez hlavně směje se přesné míře.
Cvak.
Lítám si v bublině cizích snů
tak dlouho než praskne, pak utonu
v kalné tůni, co studánkou křišťálovou byla,
v lese nejhlubším, kde sama sem žila.
Kalí ji stíny temných dní bez svítání,
jak záplaty na pytli děr nemaje,
a rve mne na kusy vlastní odmítání
závějí sněhu, co netaje.
Mám ospalá víčka, příliv se o útesy tříští,
v hlubině mořské temný a chladný je úsvit příští.
Překvapivé ticho sobotní noci se tříští o můj dech
a s přivřenými víčky šlehají z lamp desítky ostrých mečů.
Letní žár vyhasl a chladno je v podzimních zdech,
když vzpomínky loňské za sebou tak silně blízce vleču.
Blíží se podzim. Orin mi sčítá ztráty
a Velký vůz je plný prázdných slok
písní, co hrál si mi na telegrafní dráty,
textů, co mám jich plný blok.
Tak nízko je nad obzorem temným
souhvězdí, co vždy mi ukazuje cestu.
Hlas noci šeptá hlasem jemným,
když kráčím pokořena v krutém vlastním trestu....
Postranní úmysly mi podélně prořízly zápěstí.
Čím starší sem, tím víc sem na pěstí.
Krev barví bílé víno a bosé nohy
a já zas pálím mosty, zas hoří vysušené stohy.
Jsem ztracená v realitě cizích světů
a nerozumím překladu, i když přeložím si každou větu.
Jsem ve váze bez vody, jsem džbán s tvou rukou na uchu,...
Levým okem tě vidím vlevo.
Když mrknu druhým, skočíš doprava.
Oběma očima ... jsi v zákrytu
prostoru, lásce, společným cílům.
Jak plot na chvíli držíš pohromadě
plaňky prožitků nevšedních dní.
Zamrkám.
Pryč je sloupek i laťky.
Zmizel plot,
za kterým si pro mě kradl růže.
