2024

Na oltáři nevšedních prožitků být prostřena
chtěla bych .... být prostřená jako lahodná krmě.
A padat ústy do žaludku pomalu, a pak zas strmě
vracet se na svět odřená.

Postradatelnými okamžiky, v nichž mizím
a ztrácím se jak v mlze,
svírá mě chlad zimy ryzí
a smutno je mi tuze.

Mám žití dar, tak jako všichni.
Mám žití dar, tak probodni mě! Vzdychni!
Mam žití dar, a přesto strádám.
Mam žití dar, a i tak dál zakopávám

Malý tělem však houževnatý, hbitý,
až k nebesům větších nepřátel hnal.
I když vyčerpán a šlehy větru zbitý,
je lovcem kořisti, jež nikdy pozřít nepoznal.

Skrze sklenku vidím plachetnici
s umytou palubou kotví v přístavu.
Čtu starým písmem v pohlednici
pozdravy z míst, z nichž už nevstanu.

Malajský poloostrov se do žil vlil,
na hladině i pod ní sbíral body,
vírou v lásku mě přiopil
svatým grálem plným vody.

Spletená ocelová lana v plachtovíšepotem větru napoví a sítě z prázdných vzkazůkurdějí a zubů plných kazů rovnají mě do latě,koupaje kotvu mohutnou ve zlatě.Jsou línými posli nadějev ději, kde se nic neděje.

Nespím. Noc mě probouzí v téměř pravidelných intervalech a jakoby mě k sobě volala. Ty průhledy do vlastniho nitra mě konejší a v hlasitém tlukotu srdce do tmy je smír. Děkovný pohled na pulsujici město. Otevřený prostor. Vzduch. Rozpouštím se a rozlévám nad střechy, pod nimiž žijí lidé. Nad trávníky se psy. Nad ranní čerstvý chlad v parcích, který...

V ulici U obory vznik prostor. Poprvé v životě necítím ztrátu pořezaných stromů. Vnímám vzduch, který jej vyplňuje... tak svobodný. Nejraději bych si do něj lehla, dívala se vzhůru a nechala se pomalu plnit pocitem, že jsem v něm celá, že jej pomalu vdechuji, že se stává mnou a můj život, má existence s lehkostí a úlevou získává smysl.

Rozblacenou cestičkou k oltáři s cukrovou vatou
sunu se po kolenou kolem perníkového kříže.
Růže z papíru, vlasy se stuhou zlatou,
vzduchovka bez hlavně směje se přesné míře.

Cvak.

Lítám si v bublině cizích snů
tak dlouho než praskne, pak utonu
v kalné tůni, co studánkou křišťálovou byla,
v lese nejhlubším, kde sama sem žila.

Kalí ji stíny temných dní bez svítání,
jak záplaty na pytli děr nemaje,
a rve mne na kusy vlastní odmítání
závějí sněhu, co netaje.