Pořád sněží. Buřinku už má jak Brouk peak a ani při pádu z ní tu osmitisícovku nesklepe.
Sněží pořád víc a slunce svítí a já pořád skáču, padám a točím hůlkou a směju se a hrabu prostor, i když už všichni odešli. Z kraje buřinky mi kape tající sníh.
Z myšlenek skládám věty,
se svou duší se vítám
a vnímám všechny ty cizí světy
když nad obzory svítám.
JE ve mně klid
Je VE mně klid
Je ve MNĚ klid
Je ve mně KLID
Město si užívá večerní ruch. Z každého jeho zákoutí i otevřených prostranství dýchá plný život. Pulsuje a vlní se v melodii. Celé svítí a stromy v něm svými korunami kreslí na chodníky stínohru. Vzduch voní svařeným vínem a tlejícím listím. A já v každé jeho molekule hledám Tvoji tvář.
Obzoru rozbité dveře zavíráme,
jdeme zpět, hledaje všehomíry.
Vše možné popíráme,
ztrácíme neobjevené víry.
Cítím se vzdálená na místě, kde se řeka plouží,
cítím se vzdálená v zapomenutém čase.
Cítím se vzdálená na písčitém ostrůvku v louži,
tak vzdálená jak v počátku jsem sama zase.
Prostě to tak je.
Pro trochu měsíčního svitu
na cáry trhám mlžnou clonu.
Pro docela malý chladný paprsek
skláním se až k zemi do poklonu.
Čteš mi z dlaně krátké doteky
v dlouhých čarách života,
Tvé rty splynou s mými,
jazyk do mého se zamotá.
Je šero a v mém srdci mrholí.
Vzpomínky barví koruny stromů
a tvé kroky z dláždění
vedou zas zpátky domů.
Je říjen a zatím listí nepadá.
Nosíš jen lehký kabát.
V teplé noci bez mých dotyků
nechceš se sama bát.
