DAMOKLŮV MEČ
Kořeny vrostlé do hlíny tvých úst,
na větvích zralé plody.
Nasají vláhu, či drží půst?
Kořeny vrostlé do hlíny tvých úst,
na větvích zralé plody.
Nasají vláhu, či drží půst?
Klopýtá citovou propastí,
má hlavu svěšenou
a padá do pastí
uřvané ozvěně, co řeč má vznešenou.
Ať chceš, co chceš,
všechno se otvírá.
Konzerva, pošta, kniha…
Myšlenka krotká zdivočela,
na zubech ulpěla horká krev.
Jak oběť štvaná v potu těla
skončila sem na zádech.
Bez rovin a přece vyrovnaná
dominanta všech domů
občas křiví se v očích polobohů.
Kovadlinka, hlemýžď, třmínek,
slovo ke slovu zapadá.
Stoupá tep,
písmenka tlučou na bubínek
básně, co mě teď napadá.
Nasáklé boty bahnem dní.
Zkroucený vrkoč svědomí.
Z misek dlaní nabízí vodu k pití
za promoklou korouhev ve vlnobití.
Omrzlá těla kopretin v záclonách
těžce dýchají
na prokřehlá stehna tanečnic nití,
co v pletenci těl vzdychají.
Nasládlé trny
svaly mi rvou,
posedlé světlem
ženou se tmou.
Bez prohry,
bez vítězů,
bez běhu o sto šest
závodím s časem promáčeným
na dráze mezihvězdných cest.