ZTRÁTY A NÁLETY

Ztratil se spínací špendlík! BOŽE! Můj spínací špendlík, co u mě držel všechno pro mě nezvyklé a mě na rozum nejdoucí. Koukám na kabát – Nic, koukám na sako – Nic. S porozuměním přikývnu sama sobě a dívám se na triko… přece to všechno s sebou nosím všude a né jen tam, kde mám svršky – no ale zase nic. Trochu s nedůvěrou se podívám na spodní prádlo… Fakt se ztratil, dojde mi okamžitě. Vrstvím na sebe oblečení a pádim z domu. Mačkám přehrávání a hlavou mi běží celý den pozpátku. Běžím jak o život a očima kmitám do všech stran i poloh, ve kterých jsem den strávila. Čím víc se blížím zpět, tím víc si uvědomuji, že v životě děláme spoustu zbytečných věcí. Slučujeme neslučitelné a patláme z toho kulové blesky, co nám pak rozsekají celý vnitřní svět. Čím víc se blížím začátku dne, zpomaluji svůj urputný běh o život. K čemu že ten špendlík byl? Co že to ke mně špendlil? 

Když se už jen šourám po chodníku z popraskaného asfaltu k dveřím do cizího světa, jejichž kliku sem hned ráno po probuzení svírala v dlani, vidím ho. Blýská se v jedné z propastí modročerného asfaltu. Vydloubla sem ho klacíkem. Dívám se na něj z podřepu. Je rozepnutý, uvědomím si. A v ten okamžik mi to všechno dojde. Už není, co by držel. To nepodstatné se ztratí z našeho života samo. Někdy si toho ani nevšimneme, jindy nás to vyděsí k smrti. 

Narovnám ses a špičkou boty do něj jemně kopnu. Cinknul si naposled tu svou žalostnou symfonii o kanálovou mříž a zmizel tam, kde končí všechno pro mě nezvyklé a na rozum nejdoucí - v odpadní stoce.