ZÁKLAD JE UMĚT DOBŘE ČÍST

Víš, kolik víry v lepší svět v sobě dokážu mít jako zlej polda, co si jen jako svlíká kalhotky nohavicí u kalhot?

Umíš si vůbec představit, jak vysoko Tě dokáže vystřelit vlastní víra v nesprávnou věc a jak dlouho trvá ten pád?

Znáš desatero, co musíš prožít, abys našel, co není vidět? Ani já ne… jen vím, že těch možností je nespočet. A snad stačí si jen upřímně přát, bez skrytých černých zákoutí … bez skrytých klamů pro uspokojení… Je to prozření k dobru s tak hořkou pachutí, co zůstává tam vzadu na jazyku a které se bráníš a přitom Tě tak láká a chceš znovu... věřit lžím… protože tomu lživému se přece věří líp… Máš prázdné ruce a jen zíráš, že v těch dlaních není žádná jiná dlaň… že někdo otočil list a průvanem sfoukl všechny slova útěchy do středu pevné vazby a knihu zaklapl. A není čím to spravit… jen otevřenost člověka samého k vlastním sebeklamům, které drží vší silou za zavřenými víčky a jako malé dítě věří, že když si to bude moc přát… splní se to.

Chtěla bych mít víru… být uvězněna v kruhu, kam ostatní hází odpadky a já v nich vidím zlato. Umět žít z mála… a umět nechat jít všechny křivdy… neboť jak je známo: "Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsem se na sobě dopustili sami"… a vždy se jich dopouštíme jen my sami na sobě, protože v druhých špatně čteme, co nám sami otevřeně napsali.