V ZÁVĚJI

Lítám si v bublině cizích snů 
tak dlouho než praskne, pak utonu
v kalné tůni, co studánkou křišťálovou byla,
v lese nejhlubším, kde sama sem žila.
 
Kalí ji stíny temných dní bez svítání,
jak záplaty na pytli děr nemaje,
a rve mne na kusy vlastní odmítání 
závějí sněhu, co netaje.