V MLZE

Postradatelnými okamžiky, v nichž mizím
a ztrácím se jak v mlze,
svírá mě chlad zimy ryzí
a smutno je mi tuze. 

I věčná jablka z jabloně opadala
v roce dvatisícedvěstědvacetpět
sama sebe jako bych v sobě vzdala.
Stále víc šedý zdá se mi tenhle svět.

Mraků lehkých v úplňku i ojíněných souhvězdí 
oblohou zmizelou se ztrácí řev,
hlubokého srdce tepu prázdných zdí 
cítím svůj vlastní dech i svůj sebehněv.