U DNA

Mám ospalá víčka, příliv se o útesy tříští,
v hlubině mořské temný a chladný je úsvit příští.

Neopren a láhev bez kysliku mě něžně dusí,
v mrazivé úzkosti svírá zmodralou kůži husí.

Tělu život bušení srdce zpomaluje,
padaje z vedoucí lodě flotily, co klidně na hladině pluje.

Usedá do písčitého dna a víří lehký kal,
sedaje zpět na trup i údy s tlejícím listím stromu, co opadal.