NA HROMNICE

Vzduch voněl nadějí a jak ve filmu se ve něm vlnily klasy zralé pšenice. Celý den mi hlavou letěly myšlenky… na nové vědomí, na nové já… a taky na sex a na něho a na ostatní a na sex a na to, co chci… a na zadostiučinění… a na pravdu a spravedlnost… na lásku bez sraček, lží a manipulace…

V té pšenici, co se vrtěla jak zadek kočky na baru a říkala mi: "fakt nejsi na holky, jen si neměla rok sex," sem se totálně ztratila. Pohltilo mě ego… ale to bylo objetí jak bermudský trojúhelník.

Kde sakra sem! HALO!!! Boj mezi dobrem a zlem ve mně… mezi tím chtít být tím hnusným egem, nebo nebýt, a hledáním pravdy, která nikdy není taková, jakou bych si ji přála…

Je ve mně ten romantický mačo Mácha a nebo přímočarý Bukowski, který se s ničím nesere? Fakt nevim. Jsem tohle já? Jistě, že ano. Jinak bych to nenapsala.

Vír myšlenek mizí stejně jako plná vana… v odtoku… a já hledám pochopení v absolutním zvratu vysněné a vytoužené iluze, která mi dala nový náboj a vytáhla mi hlavu z prdele sebelítosti a beznaděje zamotané v gáze zidealizované vlastní současnosti.

Najednou se mi zdá… jako by se to ani nestalo… a přitom to bylo jen to, co sem si sama přála a chtěla prožít. To všechno byla ta kouzelná neskutečná noc, ve které se nestalo vůbec NIC a zároveň se stalo největší rozčarování mého života, na jehož vlně jsem se vezla krásných a šílených pár dní…

… až starý šaman ve své moudrosti odkryl karty a dal mi na prdel!

Mít tak víc takových vln… sobecké přání na Hromnice… a prožívat to stále dokola… užívat si ty pocity… dokud si neuvědomím, že vše je jen našlápnutí na podzimní listí, pod kterým je prohnilé prkno s rezavými hřebíky, které si nakonec pokaždé vrazím do chodidla.