MOJE HORA

Bělobou s tuží polní cestu maluji.
Vine se krajinou, jíž neskutečně miluji.
Svatý Jan z úvalu k městu shlíží,
nikdo nikdy mi tu neublíží.
 
Na věže s chrliči hledím s láskou vroucí
v srdci, jež jinde nemohlo by tolik tlouci.
Oči soch nad vinicí střeží sv. Barbory klid
a mě opět vítá vlídný kutnohorský lid.

Jsem tiše blažená, jsem doma zase!
Stejně jak v dávném zapomenutém čase
mám korunou na hlavě či minci v dlani,
klečím pokorná a děkuju za ni.

Jsem doma, vpíjím se do kostek náměstí,
tepe, ach tepe mi zápěstí
a jako bych byla v každém kameni.
Jsi má, ty jsi mé znamení.