JEDEN DEN pro Jaromíra Urbana (1940 - 2017)

Krajiny dlaní
pojí prsty cest osudů,
stojí uprostřed plání
v jedné nekonečné vteřině
pokorných prožití
bez studu.

Ústa lehce srostlá
skromně se kroutí,
síť ducha, srdce vrostla
do provázků mých zákoutí.

Chvil měli jsme tak málo
- neznámé spojení -
snad se mi to jen zdálo,
jsme jeden druhým hojení.

Prázdné jsou věty,
jen zvon tiše šeptá
o zvláštním poutu,
co na nic se neptá.