JAK SEM POTKALA MILIONÁŘE (věnováno Chloe)

Jednou jsem na pláži potkala milionáře. Jak sem ho poznala? Byl nahatej a na krku měl pověšenou narvanou peněženku :-) … samozřejmě, že né. Nepoznala jsem to. Byla sem vyprahlá - touha po lásce se za mě sypala jak písek z dun na Sahaře, a tak sem se na tý pláži celkem slušně adaptovala a působila nenápadně. Skoro jsem splynula s okolím. Nebýt toho, že mi Mili šlápnul na maskovanou dlaň a málem mi zlomil prsty a já ho za tu nohu chytla, asi bych se v tom pískovišti ztratila na věky. Ale takhle… nebyla sice ruka v rukávu ani noha v nohávu, ale byla noha v ruce, a to se taky počítá. Od té doby jsme spolu trávili hodně času. Naše vnitřní duny se mísily na svých úpatích a já ani nepostřehla, že u mých pat je vždycky víc zrnek. Zametala jsem pravidelně každé ráno před snídaní, aby bylo krásně vyrovnáno na obou stranách. Na toustu s máslem jsem měla otisk jeho nohy a hrnek s kávou skřípal, když sem ho položila na podšálek. Nikdy mi to nepřišlo... jen ten zvláštní zvuk. Ale jednoznačně byla stále noha v ruce a to mi stačilo. Neřešila jsem, proč ostatní chodí ruku v ruce nebo nohu v noze, proč na toustech bývají otisky nože, co krájel máslo, a že když to zaskřípe při snídani, jeden nebo druhý ten podšálek očistí.

Mili mi postupně budoval na úpatí plot ze srulovaných bankovek, hlavně pěkně laťky blízko u sebe, abych se moc nepřesýpala, a hrál se mnou: Kdo z Koho. Nebyl nikdy lakomej. Vždycky přidával na podšálek písek lopatou, páč když je čehokoli moc, to původní je zanedbatelné a ztratí se, i když jde jen o skřípání.

Když sem se po pár týdnech soukala ráno z postele, něco se mi zdálo jiné. Vykračovala sem si s lehkostí a pocitem tak uspokojivým, že mě až zamrazilo. Na stole byla už celá hora písku … "Miluje mě, tolik touhy po lásce," hladila sem si své ego, a postavila na kafe. Když sem ho chtěla zalít, uvědomila jsem si, že hrnky už v té hromadě není vidět. S trochou histerie sem začala hrabat. Ať sem se snažila, jak sem chtěla, nemohla jsem se dobrat. V tom se dívám do svých dlaní – jsou děravé. Nevěřícně jsem si jimi chtěla očistit břicho od písku, ale žádné tam nebylo. Od pasu ke krku, jen velké písmeno O a uvnitř NIC. Ta duna na stole, to sem byla JÁ !Z ložnice slyším Miliho, jak na mě volá, že dnes výjimečně spěchá do práce a kávu si koupí cestou. Dívám se na ten stůl a vím, proč se cítím tak lehce. Nejsem už vyprahlá jak Sahara, jsem prázdná - tu touhu po lásce ze mě lopatou postupně vyškrabával a kupil jí do prostoru mezi nás - na stůl, u kterého se mnou nikdy nesnídal. Okamžitě sem si vrazila do hlavy trychtýř a kávovou lžičkou házela svou dunu zpátky do své průhledné tělolahve. Jakmile se mi zaplnily dlaně, práce mi šla víc od ruky a za chvíli sem měla i břicho a bylo hotovo.

Z horního šuplíku jsem vyndala korek a zašpuntovala se. Když kolem mě procházel do koupelny, lehce cinkl svou zašpuntovanou lahví o mé čiré sklo a já konečně zjistila, jaký zvuk se to mísil s tím skřípáním u snídaně.

Vyšla jsem z domu, pod špunt jsem ještě vstrčila malý papírek se vzkazem, a s rozběhem jsem se vhodila do vln další životní etapy.

Mili zmizel někde mezi letní dovolenou, procházkou na Barboře, kde na mě tehdy šlápnul, a zimními pneumatikami svého vozového parku. Má lahev stále pluje a snad se brzy vyplaví na nějaké otevřenější pláži.

A jaký vzkaz sem napsala na papírek pod korkovou zátku? Přece: "Protřepat. Nemíchat!"