DÍKY

Někdy ale vítr zavane z jiného směru. Naruší nám rovnováhu, rozbouří hladinu a přesvědčení a víra ustoupí o krok do pozadí. Každá ztráta bolí, ale tahle o to víc. Tápeme, hledáme vysvětlení ve svém nitru a ptáme se na příčiny. Proč sme neudrželi tu lehkost bytí? Proč v sobě cítíme rozpor?

Způsobili jsme si to sami. Změna vlastního postoje, otevření přístupové cesty k nám. Ten prostý cit, co člověka dělá člověkem. Hloupé očekávání, kterého je tak těžké se předem vyvarovat, i když víme...

Nečekat vlídnost od kolemjdoucích, pozdrav, poděkování, úsměv od prodavačky, co měla těžký den... To se dá. Stačí jen trocha empatie, pochopení a otevřenosti. Trochu upřímného nadhledu a uvědomění si individuality každého z nás.

Horší je to tam, kde máme osobní zájem. Kde vnímáme vlastní posun vlivem zvenčí. Souběh. Souznění na nějaké úrovni. 

Vše kolem nás i v nás vyvíjí nás samotné. Utváří nové obzory, odkrývá nové pohledy. A chvíli máme pocit, že na to nejsme sami. A to je ten okamžik. Tady vzniká ten rozpor. Přestaneme vnímat svou cestu a hledáme nějakou společnou. Vždy nějaká je. Někdy krátká, delší, intenzivní i pozvolná, upřímná i fiktivní, ale vždy na chvíli společná. A je nám na ni dobře. A víme, že zaroste, odbočí, stane se z ní pěšina, po která nakonec jdou jen mravenci a pro náš krok už nestačí.

Neumím si ale představit svůj život bez pěšin ani bez těch mravenčích. Vše, co mizí a ztrácí se, je podstatné. Znovu nám ukazuje naší malost. Připomíná ten věčný koloběh života a pomíjivosti. Zrození, existenci, skon a rozpad, co dává půdu pro nový zrod. 

Nechci být plochá a bez pocitů. Chci vnímat naplno vše dobré i zlé, chci cítit a prožívat emoce a vědět, že noci, kdy nemůžu spát nahradí klid. Žijeme své životy tak, ať nemusíme litovat. A já nelituji žádného dne, co mi byl dán. I když nebyly lehké a vím, že jich takových bude ještě dost.