BEZNADĚJE

Taví se ve mě ochota polknout hořkou slinu. Mizí postrádání. Ztrácí se prázdnota. Zbyla nedopitá láhev včera otevřeného šampaňského. Bublinky vyprchaly. Naliju si... přeci jen v něm zůstal alkohol.

Není mi dáno chápat nesoulad a neumím do něj zaplout a stále v něm hledat synchron ztracený v bludišti chtění, co zůstává jen chtěním.

Češu si vlasy u okna a za sklem svítí a dýchá celý svět. Pulzuje, je otevřený a plný chyb, které čekají na objevení. Raději je dál odhalovat a nechávat za sebou, než zírat s otevřenou pusou na jednu ztrácející se naději a čekat, že se v ní ta chronická rána sama zacelí.

Všechno je možné. I sama sebe ošálit vlastní vírou v existenci reality souladu.

Žít a nechat žít. Mít a nechat jít. Odpustit sobě a odpustit v sobě. Usínat s klidem a budit se bez toho děsivého pocitu ztráty, bez pocitu, že je mě jen pul. A bez strachu z toho, že ze světa jednou odejdu, aniž bych zjistila, jaký to všechno mělo smysl.