březen 2013

Vzdychla a duši vypustila
ta druhá ve Tvém plášti.
Na dvou židlích žila
bez pohrdání, zášti.

Plní mě ILUZE věčná.
Bez ILUZE nejsem vděčná.
K ILUZI mě táhnou všechny smysly.
Chci ILUZI hned ráno na snídani s müsli.

Početí, zrod a buďte zdrávi!
Jen netlačit tak na ostří.
Dnes zas jen samé dobré zprávy
a práce JEN od čtyř do tří.

Zakopla na místě
z povzdechu opilá,
v předtuše tak jistě
si ramena zlomila.

Nad hladinou se topím
vzduchem vody chtivou,
plíce hltají s odporem
to nezbytné k bytí…
Chci Býti živou!

Zuby prohry hlodají
do tepen vzdoru,
co zakloněná hlava nastavila.
Myšlenky šátek plátěný
otevřenými ránami obarvila.

Krajiny dlaní
pojí prsty cest osudů,
stojí uprostřed plání
v jedné nekonečné vteřině
pokorných prožití
bez studu.

Sníš jen kousek perníku,
drobky ze srdcí polámaných
pádem na dlažbu chodníku
a mezi kostky zapadaných.

Oči loučí - strážci v zástupu
podél cesty k popravišti
probdí se nocí k ústupu
myšlenek příštích.

Dlaně bezvětří pleskly
tváře nastavené
jen zlehka a pro výstrahu lži
žárem roztavené.